Dlouhou dobu jsem měl ve zvyku, když jsem odkudkoli odjížděl, že jsem se letmo dotknul dveří od místnosti, kde jsem tu krátkou dobu buď přespával nebo jsem tam měl třeba jen bundu, batoh. Bral jsem to jako symbolické poděkování za to, že mi tam bylo dobře a jako takové "požehnání", až tam přijedu znovu, abych se tam cítil při nejmenším stejně dobře a zároveň, aby se lidem, kteří byli kolem mě, dařilo dobře a byli šťastní.
To už teďka nedělám. Celé se to smrsklo víceméně v okamžik, kdy se na pár vteřin postavím před okno v dané místnosti, podívám se, co jsem měl kolem sebe a vyšlu neviditelné avšak pro mě vroucí přání, ať to vše kolem mě zůstane při nejmenším stejně klidné, jako jsem se to snažil po celou dobu vnímat. Svět je přece krásný a často právě takový, jaký si přejeme, aby byl. Z velké části totiž máme možnost si ho měnit.
