Včera jsem se s mým známým bavil o tom, že potřebuju v životě člověka, které bude do mě blázen. Tohle se mi stává vlastně celkem často. Problém je ale v tom, že do mě je blázen vždycky blázen, kterej hledá pochopení především sám sebe a nečeká, že ho někdo bude chtít pochopit. Buď o to nestojí nebo předpokládá, že je to stejnej magor jako on a bude ho chránit před nosorožcem na přechodu pro chodce. Jeden kamarád je momentálně štěstím bez sebe, že má konečně vanu a má se kde podřezat, druhej chce po druhých stabilitu, kterou sám není schopný nabídnout. Proč do prdele nechcete být aspoň na chvíli v životě šťastní a akorát po druhých plivete jed?
